Jak vypadala svatební kytice před sto lety a kdo ji vyráběl? Líbila by se nám vazba, která tehdy okouzlovala milovníky květin?
Květinové síně byly pouze ve velkých městech s movitou klientelou, jež si mohla dovolit drahou vazbu. V malých městech a na venkově tyto služby obstarával místní zahradník, pro něhož byla vazba pouze jedním z příjmů. Hodně lidí mělo zahrádku, na které si pěstovalo květiny jak pro svou potřebu, tak i jako dárek při návštěvě přátel. Velké zahradnické podniky teprve vznikaly.
Aranžování květin přímo na zahraděAutor: archiv autora
Zámečtí zahradníci, první floristé
divadelní kytice, odměna za povedené představeníAutor: archiv autora
Většina zahradníků profesionální znalosti získala vyučením v zámeckých zahradách. V nich se naučila pěstovat květiny, zeleninu, ovoce, starat se o parkové výsadby – a také aranžovat květiny. Výzdoba zámeckých interiérů byla jednou z nejdůležitějších činností zámeckého zahradníka. Jednalo se především o velké kytice, kompletní květinovou výzdobu sálů v době církevních svátků a podobně. Když si potom zahradník s tímto školením zařídil vlastní živnost, byla to často jistá deziluze. Časy se ale rychle měnily k lepšímu a již v 30. letech začala řada zahradnických podniků dobře prosperovat. Změnila se i technika, kterou se vazba tvořila.
Pěkně to ilustruje historka, kterou mně vyprávěla moje babička, jež pocházela ze zahradnického rodu Mojžíšů z Náchoda. Její otec byl výborný vazač květin a jeho aranžmá vzbuzovala obdiv. Každý list či květ byl navázán na drát a konce drátů byly postupně stáčeny tak, aby vytvořily žádaný tvar kytice. Byla to zdlouhavá a namáhavá práce, která vyžadovala hodně zkušeností. Špatně naaranžovaná květina již nešla opravit. Svou nejstarší dceru, mou babičku, poslal v roce 1919 na zkušenou do tehdy největšího vazačského podniku v Praze, firmy Strnad. Po půl roce, když se vrátila, jí řekl: „Tak, Mařenko, ukaž nám, co ses naučila.“ Mařenka vzala slámu a udělala z ní tvar podobný bochníku, který zpevnila drátem. Každý květ nebo list přivázala drátem k dřevěnému kolíku. Během chvilky zapíchala kolíky do slaměné podložky a aranžmá bylo hotové. Traduje se, že její otec pronesl směrem ke své manželce: „Tak to s tím našim uměním můžeme jít…“
Květinové koše, věnce a jardiniery
vavřínový věnec jako květinářské uměníAutor: archiv autora
Doba se rychle měnila. Řezané květy se dovážely především z francouzské a italské Riviéry. Byly to hlavně růže, mimóza, kamélie, narcisy a hvozdíky, ze zeleného materiálu vavřín, mahónie, preparované i čerstvé listy palem, různé kapradiny. Přibyly i květy produkované českými zahradníky. Mezi světovými válkami dosáhlo české květinářství vysoké úrovně. Spotřeba květin rozmanitého sortimentu byla velká, a každý rok rostla poptávka po bohatých aranžmá pro rodinné slavnostní příležitosti. Zdobily se nejen soukromé interiéry, ale květinové dekorace zvyšovaly reprezentativnost prostředí firem, bank či restaurací. Žádná významná společenská událost se neobešla bez květin. Plesy, divadelní premiéry, smuteční akty – květiny nikde nemohly chybět. Také při návštěvě bylo zvykem, že každý host přinesl paní domu květiny. Vazba byla ještě poplatná doznívající secesi. Populární byly květinové koše a především jardiniery. To byly kvetoucí květiny doplněné různou zelení umístěné v reprezentativní nádobě. Představovala jakoby „malou zahrádku“. Nádoby, do nichž se sesazovaly květiny, mohly být z nejrůznějšího materiálu, třeba z porcelánu, keramiky, proutí, rákosu nebo korku. Dnes bychom u některých vysazených jardinier řekly, že se pohybují na hranici kýče. Oblíbené byly i slavnostní věnce z vavřínu a různé girlandy. O další zvyšování kvality aranžérských výtvorů se zasloužil nakladatel Josef Vaněk, který vydal několik příruček pro, jak se dnes říká, floristy. V každém trochu větším městě vznikla květinová síň. Vyznačovala se především velkou prosklenou výlohou. Tam byly prezentovány nejen květiny, ale i různá další výzdoba v podobě figurek nebo modelů staveb. Dělalo se všechno proto, aby se získala pozornost potencionálního zákazníka.
Svatební kytice ze starých časů
svatební kytice z dob první republikyAutor: archiv autora
A jak tedy vypadala ideální svatební kytice? Zde je několik rad nakladatele Josefa Vaňka. Doporučoval bílé růže a do středu kytice tehdy vzácnou orchidej Phalaenopsis nebo kytičku konvalinek. Z kytice měly splývat delší drobné kvítky, například bílé kvítky růží Polyanthus, hyacintů nebo jiných květin. Jako zeleň se používal asparágus. Výběr květů se řídil podle nákladnosti kytice. Tvarem byly svatební kytice převážně jednostranné, připomínající vodopád, protože takovou kytici si mohla nevěsta pohodlně položit na předloktí a přidržovat ji. Kytice by měla být tak velká, aby ji nevěsta pohodlně udržela v jedné ruce. Vaněk dále uvádí, že svatební kytice musí být výlučně z nejlepšího materiálu a mít jemné a čisté barvy. Pak stačilo přidat rukověť ze zeleného krepového papíru. A možná ještě připevnit hedvábnou stužku s malými myrtovými věnečky. Jako celá řada dalších oborů se i aranžování květin za první republiky emancipovalo a přinejmenším drželo krok s evropskou špičkou. Nebylo potřeba jezdit do Vídně, aby se ze zahradníka stal špičkový aranžér květin. K dispozici byla i první zahradnická střední škola v Praze–Troji.