Zveme vás na návštěvu usedlosti na Křivoklátsku, kterou zvelebuje Jiří se svou ženou Kateřinou. Ze dvora, který z stíní rozložitý ořešák, i z interiéru vnímáte jejich lásku k tradici.
Skutečnost, že Jiřího rod v oné vsi žil už několik staletí a on sám vyrůstal v chalupě, kterou v roce 1830 postavil jeho praděda, měla určitě vliv i na jeho rozhodování o příští životní dráze. Stal se architektem – památkářem. Po studiích přesídlil do Prahy a na chalupu jezdíval jen o víkendech.
Jeden z prvních
Původně se v této oblast stavělo hlavně ze dřeva. Velký rozmach zdění z kamene přinesl až konec 19. století. Předkové našeho hostitele tedy byli hospodáři velmi pokrokoví. „Jsem na to samozřejmě pyšný, ale jako školák jsem toužil spíš po dřevěném baráčku, jaké jsem viděl všude kolem,“ přiznává. „Dům po předcích jsem si postupem času samozřejmě zamiloval.“
Ze silničky nás zdraví nečleněná bílá fasáda s větracími okénky a madonou ve štítě. Okna přízemního objektu míří do dvora a z druhé strany směrem do klidné nezpevněné pěšiny. Na obytný trakt navazuje do „L“ stodola, za níž je ve zdi klenutý průchod do první části zahrady. Nevelký dvorek uzavírá fronta zděných kůlen.
„Další kůlna prý stála tady skoro uprostřed dvorku. Ve třicátých letech minulého století ji děda zboural, protože tady nebylo místo pro otočení s vozem,“ vzpomíná chalupář na vyprávění rodičů. „Zůstal po ní jen krátký dřevěný přístřešek.“
Pak se do doby, než se ujal dědictví Jiří, prakticky nic nezměnilo. Na venkově bylo zvykem chodit pro vodu ke studni a tradiční kadibudka stávala pod domem u bývalého hnojiště před chlévem.
Ze dvora se vchází do zahrady klenutým průchodemAutor: Marie Rubešová
Změna je život
Nejdříve se Jiří rozhodl zavést do stavení vodu. Kopání nebylo dramatické, studna, do níž se stahuje voda z hojného pramene, je nedaleko vstupních dveří. Akce se odehrála zároveň se stavbou verandy. „U nechráněného vstupu bylo v zimě krušno, tak jsem se rozhodl udělat u něj přístavek. Ve zděné části se našlo místo i pro sociální zařízení,“ vysvětluje. „V dřevěné polovině verandy jsem instaloval místo klasických oken prosklení z menších tabulek, takže je tu dostatek světla.“
Pak si Jiří dokonce splnil dávný sen. V místě, kde byla vlevo od brány jen nevysoká ohradní zeď, postavil dřevěný domek. Objevil jej náhodou na dvoře hospodářství v nedaleké vsi. „Majitel chtěl špejchárek zbourat, jenže to tak dlouho odkládal, až začalo do střechy téct. Prodej tedy uvítal.“ Obdivujeme stavbu s venkovním schodištěm a vyřezávaným zábradlím a náš průvodce líčí, jak ji před patnácti lety stěhovali. Při stavbě a těžších „zvedačkách“ mu samozřejmě pomohl otec a kamarádi.
Jak překlenout bránu
Při obhlídce špejchárku obdivujeme také klenutou bránu. A dozvídáme se, že i ta je dílem pilného chalupáře. „Původně tu byly jen zděné pilíře s vraty. Byly dost nízké a měly velký rozestup, což je v době, kdy se sem nezajíždí s vozem, zcela zbytečné. Rozhodl jsem se bránu přebudovat a zaklenout. Novou podobu samozřejmě dostalo i nadpraží u branky. K původním pilířům jsme přizdili ze strany vjezdu novou část a provázali ji s nimi. Na rubové straně je zdivo vodorovně svázáno mohutným starým trámem, v němž jsou také lůžka pro točnice vrat,“ informuje stavitel se zaujetím.
Na přední straně, na líci, jsou pilíře spojeny klenbou. Jiří ji vyzdil klasickým způsobem z pálených cihel do takzvaného ramenátu. „Ramenát je dřevěné bednění, něco jako sbíjený vazník. Pro vytvoření oblouku jsme použili dvě vrstvy překládaných prken, které jsme nakonec oříznuli do potřebného tvaru. Ramenát jsme uložili na lešení mezi pilíře, do polohy budoucí klenby. Její vyzdívání je poměrně snadné, cihly se kladou na tuto pomocnou šablonu. Důležité je dodržet správný směr ložných spár tak, aby směřovaly do středu oblouku,“ vysvětluje odborník. „Za několik dní od vyzdívky je možné ramenát uvolnit a spustit.“
Stejným způsobem stavebníci zaklenuli i sousední malou branku. Korunu brány i římsu pak pokryli ostře pálenými cihlami, stejně jako původní pilíře. „Nakonec jsme nové části opatřili měkce hlazenou omítkou, jaká byla i na staré bráně a nové vrstvy se s původními plynule spojily,“ líčí Jiří postup.
Tradiční technologii dodržel i při konstrukci vrat, která jsou replikou starého vzoru. Rámová konstrukce je z borového a dubového dřeva, její obklad ze starých širokých smrkových prken. „Můžu říci, že vrata fungují naprosto bezchybně a věřím, že jejich životnost bude při minimální péči téměř neomezená. Pokud jde o celou rekonstrukci brány a vrat, chtěl bych ovšem připomenut, že nejde v žádném případě o návod, jak postupovat i v dalších případech. Každá situace má vlastní vhodné řešení odpovídající podmínkám a charakteru místa.“
Kamna s barokní kachlovou kobkou jsou ozdobou světniceAutor: Marie Rubešová
Kamna ozdobou světnice
Na chalupě pod ořešákem se nezahálí. Když šikovný kutil přenesl do zahrady ze sousedství další špejchárek, začal se věnovat dalším dvěma koníčkům. Jejich výsledky prý uvidíme ve světnici.
Hned u dveří na nás dýchlo starosvětské kouzlo. Vlevo malovaná skříň, vpravo stará kachlová kamna s barokní kobkou, nad jídelním stolem obrázky malované na skle. „Obrázky maloval Jiří a stavěl i kamna,“ prozrazuje Kateřina, která přiběhla z malé kuchyně, kde cosi kuchtila na sporáku. V kachlových kamnech prý topí moc ráda, ale v létě odpočívají.
„Naši tady původně topili v nových klubkách, starý sporák byl nahrazen už dávno. Ale říkal jsem si, že by se tady pořádná kamna dobře vyjímala. Tak jsem si je vyrobil. Začal jsem sádrovými formami pro jednotlivé druhy kachlů a postupoval podle tradičního kamnářského způsobu. Mám přitom štěstí, že kamarád je keramik, od něho jsem dostal správnou hlínu a hotové kachle mi vypálil v peci a naglazoval,“ pochvaluje si chalupář. „Zbývalo kamna postavit na správném místě v domě.“
To se Jiřímu také podařilo podle zkušeností předků, které si nastudoval. Výsledek dopadl dobře, kamna prý slouží už víc než třicet let. Zkušeností pak kamnař amatér využil a navrhl a zařídil stavbu dalších replik historických kachlových topidel. „Je to opravdu zajímavá práce,“ ujišťuje nás.
A čím se na chalupě baví Kateřina? Pečuje prý hlavně o zahradu. Kdysi se pokoušela pěstovat i zeleninu, cibuli, rajčata, ale vzdala to, není tu na stinné zahradě se spoustou stromů dost slunce. Bez kytiček by to však nevydržela. „Volím ty, kterým stín nevadí. Když živoří, zkusím něco jiného. Jsou tady jiřinky, růžičky, afrikány, černý rybíz, u zdi stodoly pruh konvalinek, réva. V hodně teplém létě nám hrozny s drobnými bobulkami dokonce i uzrají. A kolem chalupy stojí v květináčích fuchsie. Manžel je má moc rád, tak je zkouším i na záhonech. Získala jsem odrůdy, které venku dokonce přezimují,“ informuje radostně. Každý má zkrátka své radosti.