Domky, které lákají ke hnízdění včelky samotářky, se na zahradách naštěstí objevují stále častěji. Většině z nich takzvaný hmyzí hotel vyhovuje, ale některé se raději ubytují v suché zídce nebo pískovišti.
Včelky samotářky ním mohou poskytnout ještě lepší opylovací služby nežli včely medonosné. Jsou otužilejší a zahradě věrnější. Na rozdíl od včel medonosných nežijí v obřích rodinách s dokonalou dělbou práce, ale každá se sama stará o svou malou rodinku, kterou může založit právě na naší zahradě.
Náhled do hnízdních komůrek včelky samotářkyAutor: Shutterstock.com / lcrms
Samotářky si vybudují hnízdo, nakladou do něj vajíčka, připraví potravu pro budoucí larvy. Dále se o potomstvo starat nemusí, ale příprava samotná je stojí spoustu úsilí. Z nektaru a pylu tvoří výživné bochánky a každému vajíčku přichystají jeden. Bezpečně schované larvě musí vystačit po celou dobu růstu. Nakonec se zakuklí a promění v dospělou včelu. Druží se většinou jen v čase páření – samečci vyhlížejí samičky a o jejich přízeň spolu vzájemně zápolí. Jakmile však zajde slunce, často spí mládenci pospolu v družném chumlu.
Samotářské včely pískorypky si hnízda budují v zemiAutor: Shutterstock.com / Ed Phillips
Podzemní včelky
Mnohé samotářky si hnízda hloubí v zemi – například chluponožky, ploskočelky či pískorypky. Nejprve vyhrabou chodbičku a komůrky pro jednotlivá vajíčka, pak ještě potáhnou stěny obydlí vodotěsnou hmotou, kterou vylučují ze žláz. V podzemí totiž larvy a poté kukly stráví celý rok, než příštího léta vylétnou ven.
„Blánou z poněkud odlišného materiálu vystýlá své plodové komůrky pelonoska. Výstelkou je bílá vosková hmota, kterou samička přidává larvám i do potravy. Larva se po zkonzumování pylové kuličky pustí i do jedlého obalu své buňky, jako by to byl oplatkový pohárek na zmrzlinu. Tento podivuhodný způsob přilepšování larvální krmě není v dějinách včelího roku jen vzácnou kuriozitou, ale je i zajímavou vývojovou novinkou. Až do jeho objevu považovali entomologové včelu medonosnou za jediného člena rozvětveného včelího příbuzenstva, o němž bylo známé, že svůj plod krmí žláznatými výměšky“ přibližuje podivuhodný svět samotářek entomolog Jan Ždárek ve své jedinečné knize Hmyzí rodiny a státy (Academia 2013). Vysvětluje také, že samotářské neznamená nevraživé – včelky mohou na vhodných místech hnízdit v těsném sousedství: „Největší agregace společenských poustevnic byla objevena u ruské řeky Baryš. Na písečném břehu 10 až 150 m širokém a 7 km dlouhém vybudoval jeden druh chluponožek a dva druhy ploskočelek přes 12 milionů podzemních hnízd! Je opravdu záhadou, jak po návratu z pastvy najde každá z obyvatelek tohoto včelího velkoměsta vchod právě do té své domácnosti“.
samotářská včela chluponožkaAutor: Shutterstock.com / Kamieniak Sebastian
Pískorypkám, ploskočelkám a dalším druhům, které si chodbičky hrabou, na zahradě dobře poslouží například skalka oboustranná suchá květinová zídka z kamenů nespojených maltou a vyplněná pískem. Skvělý je rovněž odkrytý písčitý srázek, nebo volné místo na rovině s lehkou písčitou půdou, kyprou do půlmetrové hloubky. Takové snadno vytvoříme, když necháme volný kousek štěrkového trvalkového záhonu (samozřejmě bez mulčovacích textilií a nejlépe s drobnějším materiálem). Také opuštěné dětské pískoviště s volně loženým pískem je pro včelky hnízdící v zemi přesně tím, co hledají. Kraje můžeme osadit suchomilnými trvalkami, takže do zahrady pěkně zapadne.
samotářská včela čalounice vyhlíží z hnízdaAutor: Shutterstock.com / thatmacroguy
Drvodělky, maltářky, zednice a čalounice, naše pomocnice
V zemi hnízdí mnoho druhů samotářek, ale zdaleka ne všechny. Drvodělky komůrky hloubí pro změnu v trouchnivém dřevě. V zahradě jim proto ponechejme trouchnivý pařez, nebo přichystejme tlející kládu či hraničku polen.
Zednice a maltářky ke kameni či zdi nalepují miniaturní domky z bláta. Rády využijí také starou hlemýždí ulitu nebo duté stéblo a do něj umístí několik komůrek za sebou, které od sebe oddělí přepážkou z rozžvýkaného listu. Čalounice vždy hledají již hotové dutiny – chodbičky, které ve dřevě vykousaly larvy hmyzu, nebo dutá stébla, která si vytapetují kousíčky listů nebo květů. Právě tyto druhy jsou nejvděčnějšími nájemník hmyzích hotelů. K hnízdění jim poslouží navrtané špalky či cihly.
Příprava stébel pro hmyzí hotelAutor: Shutterstock.com / lcrms
- Otvory by měly být vodorovné, alespoň 10 cm dlouhé, s různě velkými průměry od 4 do 10 mm. Využít můžeme i dutá stébla rákosu, bambusu, větvičky bezu, malin, ostružin – vložíme je do nádob nebo poliček hmyzího hotelu tak, aby ležely vodorovně a měly zadní otvory kryté.
- Špalky i svazky stébel uložíme společně pod stříšku, která celou ubytovnu ochrání před deštěm.
- Celek může mít nejrůznější podobu, využít lze staré dřevěné bedny, palety, pálené tašky, nebo ze dřeva vytvořit vlastní působivé kreace. A pokud nemáme čas, možnost či chuť ubytování sami tvořit, hmyzí hotýlky lze dnes i zakoupit.
- Některá oddělní můžeme vyčlenit i pro další užitečné hosty – například zlatoočky a škvory. Vyplníme je slámou a směsí nařezané slámy se zeminou.
hmyzí hotel s ochranným pletivemAutor: Shutterstock.com / Zanna Pesnina
- Celý hotýlek umístíme na slunné, před větrem chráněné místo. A pokud si na larvách přilétají pochutnat strakapoudi, vyplatí se přední stěnu ochránit pomocí pletiva.
- Pokud v zimě uhodí silné mrazy, můžeme celou ubytovnu dočasně opatřit prodyšnou izolací – přehodit dekou, obložit slámou. Ovšem nejpozději v předjaří ji nezapomeneme sundat.
Obsazené dutinky poznáme podle toho, že je včelky uzavřou. Vyvíjející se larvy pak potřebují pouze klid.