Jak se kde chodí na houby

Také nemůžete dospat a už za rozbřesku pospícháte ranní rosou s košíkem v ruce a s kudličkou v kapse za houbovou vůní k lesu? Není divu, vždyť jsme národem houbařů. Ale jak chodí na houby sousedé Evropané, Číňané či Indiáni?

Houbařskou vášeň máme snad v genech a houbaření má u nás zajímavou historii. O hlubokém vztahu českých houbařů ke všem hříbkům, kozákům, ale třeba i smržům svědčí také množství lidových názvů. 

Sbírání hubAutor: Archiv ireceptar.cz

Některá pojmenování (kačenka, podborovák, máselník, poddubák, modrák, václavka aj.) sice patří v různých krajích jiným druhům hub, všechny však znějí mile a důvěrně. Odrážejí, jakou lásku naši předci k houbám chovali – a jakou i my chováme patrně také. Houbové zvyklosti jsou však zajímavé po celém světě.

Lidové názvy hub, to je humorné čtení!

• Hřibu strakoši lidé říkali nebo říkají kožíšek, husí pupek, voříšek, šenkýřka, skořičník i bezpráce.
• Křemenáč si vysloužil kamarádská pomenování jako sirka, turek, ausferák, bolševik, havíř, voják a na Domažlicku krásný název výpravčí.
• Bedle se někde říká biskup a na Hané palozor, klouzku zase loupáček, sosnůvka, verpánek a na Pelhřimovsku podmerfánek.
• Čirůvka havelka je známá pod názvy housátka, ferdíček či myška.
• Muchomůrce růžovce, neboli známému masáku, se také říká bečvářek, márinka nebo masařka.
• Pýchavkám se přezdívá bejčí pytlík, cikánský tabák, psí kule či kozí sýr.
• Kuřátka jsou také prstíčky či dědkovo štětky.
• Liškám zase můžete říci jurčíky či rezounky. V
• Václavkám dostaly také půvabná jména – hromadilky či fafrlinky.

václavkyAutor: Archiv ireceptar.cz

Slované jedli, co les dal

Značná obliba hub mezi obyvateli střední a východní Evropy pochází z dob, kdy se slovanské kmeny schovávaly v lesích před divokými nájezdníky v lesích. Houby se staly nezbytnou součástí jejich jídleníčku. Jen bylo potřeba přesně vědět, které jsou jedlé a které ne. 

Zatímco v Česku je nejoblíbenější houbou hřib smrkový či borový, v Rusku jsou králem lesů ryzce. Odborníci odhadují, že Rusové ročně snědí až 1,3 milionu tun hub. V pomyslném národnostním žebříčku si drží jasné prvenství. Není výjimkou, že v sezoně žijí vesničané v lesních chatrčích a sbírají a sbírají. Z měst zase ráno vyjíždějí tzv. houbařské vlaky, které se vracejí až večer.

Houby se ve velkém sbírají i na Slovensku. Lišce tu říkají kuriatko, klouzku masliak, holubince plávka, žampionu pečiarka, ryzci rýdzik, špičce tanečnica, čirůvce pôvabnica, křemenáči (i kozáku) kozák, václavce podpňovka a hřib je prostě hríb. To abyste si porozuměli se slovenským kolegou houbařem.

Co houby a ostatní Evropané? Jedí či nejedí?

• Balkánské národy houby sbírají jen málo. Nejlépe se v nich vyznají Slovinci, ale třeba Bulhaři dávají přednost pěstovaným žampionům.
• Řekové na houby nechodí pro jistotu vůbec.
• Maďaři houby občas sbírají, nejraději mají hlívu ústřičnou.
• Průzkumy ukazují, že z těch Rakušanů, kteří vůbec chodí do přírody, jen každý desátý také proto, aby sbíral lesní plody. Na svědomí to mohou mít přísná zákonná pravidla pro sběr hub, jejichž první kodex v Rakousku vyšel již v roce 1792!
• V Německu mají k houbám blízko pouze Bavoři, jinak jsou Němci spíše ostražití a přednost dávají uměle pěstovaným houbám. Angličané považují všechny houby za prašivky, říkají jim hanlivě žabiny – toadstools. Naprostá neznalost zavinila, že za II. světové války, kdy vázlo zásobování potravinami, docházelo ke smrtelným otravám muchomůrkou zelenou. V programech správ britských přírodních rezervací a parků se nyní objevují i vycházky zaměřené na výuku poznávání hub. Ale nejedí se. Angličané jsou ovšem velkými pěstiteli a konzumenty žampionů – první návod k jejich pěstování tu byl vydán již v roce 1779. 
• Ještě významnějšími producenty žampionů jsou Belgičané a hlavně Nizozemci, sběr hub v lese je také příliš nevzrušuje.

žampionyAutor: Archiv ireceptar.cz

• Již v roce 1600 popsal Francouz Olivier de Serres v knize Théatre d’Agriculture des Champs zkušeností pařížských zahradníků, kteří žampiony nacházeli v pařeništích pro melouny. Ačkoliv ve francouzských lesích roste veliká spousta hub, pravověrní Francouzi vyznávají hlavně žampiony, které umí připravit na desítky různých způsobů. Žampionové omáčky jsou vyhlášenou kapitolou francouzské kuchyně. Ovšem králi jsou zde vzácné lanýže. Zkušenosti s jejich pěstováním se dědí z otce na syna a jsou utajovány daleko přísněji než všechna francouzská státní tajemství dohromady.
• Švýcarsko má určitě nejpřísnější zákony regulující sběr hub. Je těžké se v nich vyznat, protože v každém kantonu jsou jiné, zvláštní ustanovení si navíc může vyhlásit každá obec. Většinou se houby mohou sbírat jen jednou nebo dvakrát v týdnu, ale „úlovek“ nesmí přesáhnout jeden, maximálně dva kilogramy. Proto pozor na dovolené ve Švýcarsku!
• Italům houby také chutnají, jenže časté otravy svědčí o tom, že studiem druhů se příliš nezatěžují. Italský houbař musí mít od majitele lesa povolení ke sběru (za poplatek na každý den), sbírat se smí jen v sudých dnech, a to maximálně jedno kilo.
• Skandinávcům houby neříkají prostě nic. Švédové ani Norové je nesbírají vůbec, například v parčíku před göteborskou radnicí s muzeem Bedřicha Smetany si nádherných křemenáčů nikdo místní nevšimne. Norské statistiky říkají, že v této zemi se ještě vůbec nikdy nevyskytl ani náznak možné otravy houbami – pochopitelně. Ve Finsku na houby chodí jen ruská menšina.

HoubařeníAutor: Archiv ireceptar.cz

Houby dálného východu, Ameriky i Afriky

• Nejrozšířenější jedlou houbou nejen v Číně, ale i v Thajsku, na Tchaj–wanu a prakticky v celé jihovýchodní Asii je kukmák sklepní.

  Pomineme-li Evropu, pak největšími milovníky hub jsou určitě Japonci a Číňané. Národním jídlem Japonců je sukijaki, které se mj. připravuje ze tří druhů hub: ze  šii–také (houževnatce jedlého), enoki–také (penízovky sametonohé) a simezdi (líhy klubčité).

• V čínské kuchyni se nejvíc uplatňuje ucho Jidášovo, velmi ceněná je vzácná rosolovka stříbrná. Houby hrají i velmi důležitou roli v tradiční Čínské medicíně.
• V Indii nemá konzumace hub žádné tradiční kořeny. V dávné minulosti tu totiž pokládali osoby, které jedly houby, za stejné provinilce jako vrahy.
• Protože australský kontinent osídlili především vystěhovalci z britských ostrovů, houby tady nikdo zvlášť nemiluje. Domorodé obyvatelstvo nejvíce konzumuje podzemní sklerocium (podhoubí) choroše sklerociového, které pro moučnou chuť nazývají černochův chléb.
• Jihoameričtí indiáni zase sbírají takzvaný  indiánský chléb, což jsou pro změnu větévkovitá sklerocia choroše Wolfiporia cocos.
• Zejména v oblasti Mexika bylo rozšířené konzumování nejrůznějších halucinogenních hub, šamanské obřady se bez nich neobešly. (Ostatně některé zajímavé rostou i u nás…) Dnes se v mexických tržnicích běžně potkáte s hřiby, holubinkami, ryzci, pečárkami i václavkami, tedy se sortimentem velmi podobným tomu našemu.
• Ve Spojených státech chodí na houby spíš jen potomci evropských přistěhovalců. Ostatní si je kupují v obchodech.

Také pralesy Afriky oplývají spoustou druhů hub, stále však zůstávají oblastí mykologicky nejméně probádanou. Faktem ovšem je, že právě tady patrně roste největší známý druh kloboukaté lupenaté houby termitovník obrovský, jehož klobouk dosahuje nezřídka průměru 80 a někdy až 100 cm!

V tropické Africe domorodci sbírají hřib sudánský, klobouk dorůstá do obvodu až 120 cm, obvod nohy mívá 50 cm a takový macek váží kolem 5 kg. Pěkný úlovek, co říkáte!