Duby těchto podivuhodných jmen u nás vskutku rostou, i když nejsou našimi původními dřevinami. A svým vhledem upoutají neméně nežli jménem. O svých nejoblíbenějších vypráví Václav Větvička.
Tak zvané červené duby patří po botanicku do sekce Rubrae. Ostatně – jak jinak, jsou-li červené. Latinské adjektivum ruber = rudý i červený. Vyznačují se ostře laločnatými listy; čepel má hluboké „zářezy“, laloky vybíhají zpravidla v ostrou špičku. Nejznámější i u nás jsou tři druhy: dub červený (Quercus rubra), dub šarlatový (Quercus coccinea) a dub bahenní (Quercus palustris). Ke všem mám blízký, osobitý vztah.
Žaludy dubu červenéhoAutor: Przemyslaw Muszynski / Shutterstock.com
Žaludy po kapsách
Asi s prvním z nich, s dubem červeným, jsem se seznámil při svém nástupu do Průhonic. Zakladatel průhonického věhlasu, Arnošt Emanuel hrabě Silva-Tarouca se přiženil do tehdy nosticovského zámku v Průhonicích, který jeho nastávající dostala od rodiny věnem. Poprvé Průhonice uviděl v roce 1884, od roku 1855 se dal do jejich přestavby, a zejména do tvorby parku. Přestavba zámku byla hotová v roce 1894, kdy byla dokončena brána a tzv. vrátnice a upraveno velké nádvoří. Na jeho okraj dal pan hrabě vysadit severoamerický dub červený. Tak to je také vedeno v rozmanitých análech: Rok 1894 je rokem první introdukce, zavedení tohoto dubu na naše území. Netrvalo ani 100 let, spíše jen asi osmdesát, a dub červený se stal čas od času vysazovanou lesní dřevinou. Sáhli po něm ti „fořti“, kteří preferovali rychlý růst před kvalitou dřeva. Zhruba staletý je dub červený na mém současném pracovišti, ve Štiříně v zámeckém parku. Červený je proto, že na podzim, za zvláště příznivých okolností, jako jsou např. časné mrazy, jsou jeho listy nádherně až svítivě červené, někdy snad i šarlatové. Mám k tomuto dubu blízko a jeho žaludy nosím po kapsách. Však se na ně podívejte a hned poznáte, že jsou doslova symbolem. Symbolem holčičích, chcete-li dívčích ba ženských předností.
dub šarlatový (Quercus coccinea)Autor: guentermanaus / Shutterstock.com
Dub šarlatový, bahenní a sametový
Jsem-li u šarlatové barvy, není šarlatovějšího dubu na podzim než dub šarlatový. Jeho listy jsou výrazně menší, zářezy v nich a laloky naopak výraznější a hlubší. Žalud, skoro bych řekl žaloudek, je hluboko vnořený v číšce a žádné fantazie nepřipouští. Mé první setkání bylo opět v Průhonicích, kam jsem nastoupil v roce 1963. Na břehu rybníka Labešky, nedaleko tzv. České chaloupky, rostl mohutný, do široka rozvětvený dub šarlatový. Všechny tamní přerostl, jeho rozkladité kosterní větve byly jak rozevřená náruč.
Třetím vzadu – i když, možná i vpředu, je dub bahenní. Nejhezčí, který jsem měl možnost potkat z oka do oka, byl ten na břehu Všenorského potoka pod Řitkou a Černolicemi, v tzv. Stivínce, v zahradě a svého času zahradnictví rodiny Stivínovy. To jméno určitě znáte v souvislosti např. s herečkami Zuzanami Stivínovými, a především s úžasným muzikantem Jiřím Stivínem. Všichni se pod bahenním dubem v Černolicích v dětství proháněli. Dub bahenní je snadno zaměnitelný s tím šarlatovým jak co do vzhledu listů, tak zanořených žaloudků v číšce. Typickou je pro něj užší koruna a zachovalé staré, proschlé i zaschlé větve, doslova jakoby připažené ke kmeni.
Do téže sekce ještě patří i dub sametový (Quercus velutina), někdy také zvaný černý (Quercus nigra). Ten se barevně liší a nehodí do mého výčtu, ovšem po morfologické stránce ano. Nejhezčí a největší který znám, roste zase v Průhonickém parku, nedaleko skály s pamětní deskou Silva-Taroukovou.
Červené duby (včetně onoho skutečně černého vzadu) jsou Severoameričané, v přírodě rostoucí spíše ve východní polovině kontinentu. Příchod červeného dubu na naše území jsem už zmínil (1894), oba další tu jsou déle: dub šarlatový i dub bahenní byly zaznamenány v soupisu dřevin pražské Královské obory před rokem 1835.