Prastarou touhou lidí je mít něco neobvyklého; ba přímo vzácného. O zahradnících a zahrádkářích to platí zejména. Co třeba modrou růži?
Růže mají nyní skoro všechny barvy, které potkáváme u květin. Podívejme se, jak se je podařilo u růží získat.
Původní divoce rostoucí evropské růže, jako je růže šípková (Rosa canina), galská (R. gallica), bedrníkolistá (R. spinosissima, syn. pimpinellifolia), převislá neboli alpská (R. pendulina, syn. alpina) a četné další, mají pouze různé odstíny růžové až po červeně růžovou nebo kvetou bíle. Stejně je to i u nemnoha druhů pocházejících ze Severní Ameriky; tedy např. u růže lesklé (Rosa nitida) či virginské (R. virginiana). A tak ještě počátkem 19. století, kdy byly růží již stovky odrůd, se tyto navzájem barevně příliš nelišily. K uvedeným barvám se na počátku 20. století po konečně úspěšném křížení s růží páchnoucí (Rosa foetida), dovezenou z Malé Asie, přidávala stále výrazněji žlutá. Dále se v třicátých letech podařilo získat jásavě červený tón a od čtyřicátých let dvacátého století máme růže i krásně oranžové. Existuje růže dokonce s květy trávově zelenými (Rosa chinensis var viridiflora), ovšem v tomto případě nejde o korunní plátky, ale o kališní lístky. Mimo u všech květů rostlin takřka nedostižné úhlově černé a vzácné kaštanově hnědé nám tedy k úplné spokojenosti u květů růží chybí již jen čistě modrá.
Šlechtitelé se ovšem o ni snažili a snaží. Svědčí o tom i okolnost, že se připomenutí modré barvy objevuje i v názvech růží. Podívejme se, jak se šlechtění v tomto směru dařilo v časové posloupnosti.
VeilchenblauAutor: Jiří Žlebčík
Modré pnoucí růže
V roce 1908 se podařilo v Německu u jedné pnoucí fialově kvetoucí růže najít semenáč, který měl barvu také fialovou, ale s namodralým odstínem a světlejším středem. Nová odrůda dostala jméno Veilchenblau a stala se brzy světoznámou. Růže je pozoruhodná i tím, že je skoro bezostná a silně voní. Květy jsou sice jen 4 cm velké, ale vytvářejí početná květenství. Tato pnoucí růže je vysoce mrazuvzdorná a dorůstá bez problémů do výšky 3 i 4 metry. Kvete ovšem jenom v červnu a červenci.
Namodralou barvu odrůdy se pochopitelně pokoušeli šlechtitelé dostat křížením do dalších pnoucích odrůd. Dá se však říct, že vždy jim nějak zfialověla. U nás v Blatné v jihozápadních Čechách s touto růží šlechtitelsky pracoval Jan Böhm. V roce 1936 tu vznikla odrůda Vltava. Tato pnoucí růže dorůstá do výšky asi tři metry, její květy jsou víceméně fialové, velké asi 6 cm, kvete jen na počátku léta. Tento nedostatek byl napraven až nedávno v roce 2003, kdy v Anglii šlechtitel Mehring křížil růže Veilchenblau s odrůdou Super Excelsa, která kvete během léta opakovaně, je však barvy tmavě růžově červené. Nová odrůda se jmenuje Perennial Blue a remontantnost zdědila; po druhém z rodičů má pak namodralý odstín květů, které mají světlejší střed. Tato pnoucí růže dorůstá do výšky asi 250 cm, drobné volně plné květy voní.
Modré čajohybridy
Sterling SilverAutor: Jiří Žlebčík
Nejvíce růží „modrých“ máme ovšem ve skupině čajohybridů, tedy růží s velkými květy, jež rostou více méně samostatně na lodyhách. Keře těchto růží jsou vzpřímené, nepoléhavé. První růže co měla šedě světle fialovou a také i namodralou barvu se stala roku 1957 odrůda Sterling Silver. Odrůda byla vyšlechtěna v USA a má květ s volným středem. Je spíše méně vzrůstná a také dost trpí černou skvrnitostí, ale pro svou trochu levandulovou barvu je stále oblíbená. Již v roce 1962 se ve Francii objevila odrůda Heure Mauve, která je podobných vlastností jako předešlá, jen má sytější odstín barvy. Španělská růže Intermezzo, také z roku 1962, má květ hustěji plný.
Velkým pokrokem však byla v roce 1964 německá růže Mainzer Fastnacht; také někdy prodávaná pod synonymem Blue Moon. Je to asi stále nejpodařenější „modrý“ čajohybrid. V jeho rodokmenu bychom našli první „modrou“ růži Sterling Silver. Je kvalitní nejen po barevné stránce, ale i nadprůměrně odolná k chorobám a mrazovému poškození a také vyniká velmi silnou vůní po citronech. Ve stejném roce byl vyšlechtěn ve Francii čajohybrid Saphire s květy o průměru až 12 cm, jež se občas pod svou hmotností sklánějí. Silně vonící růže je pozoruhodná i tmavě fialovými poupaty.
IntermezzoAutor: Jiří Žlebčík
V roce 1966 se objevují hned tři i u nás známé a pěstované velkokvěté, světlejší až stříbřité „modré“ růže. Z Německa Silver Star, ze Španělska Soir d´Automne a Mistica. V roce 1968 přichází z Francie u nás často pěstovaná, trochu i narůžovělá růže Ludmilla, která je chybně někdy pokládána za českou růži. Španělská růže Bleauer Engel rozvíjí své namodralé květy z docela růžových poupat. Byla vyšlechtěna v roce 1969. Pěknou a opět vonící odrůdou je i francouzská růže Charles de Gaulle, která byla vyšlechtěna v roce 1974. Také u nás na Moravě v Želešicích u Brna vznikla v roce 1976 kvalitní „modrá“ růže Ametyst, s dokonale tvarovaným plným květem, která se docela často pěstuje. Z roku 1976 je i francouzská odrůda Blue Nile. Mezi německými novinkami roku 1984 upoutá pozornost odrůda Blue River. Zejména na počátku kvetení jsou okraje květu výrazněji fialové a vzniká tak určitá dvoubarevnost. Další moravská „modrá“ růže je opět z Želešic, byla vyšlechtěna v roce 1992 a dostala jméno November Rain. Je ovšem poněkud více světle fialová.