K nejstarším řemeslům patří výroba provazů, postrojů pro dobytek či rybářských sítí. Svého provazníka podobně jako kováře či mlynáře měla každá vesnice. V Praze byl provaznický cech založen již roku 1446.
Také provaznictví bylo rozšířeno především v hornatějších oblastech, kde se dařilo lnu, tedy surovině, která se k výrobě provaznického zboží používala. A zejména v těchto oblastech provaznictví přežilo industrializaci veškeré řemeslné výroby.
Také díky tomu mohlo až v roce 1998 vzniknout Provaznické muzeum v Deštné na Jindřichohradecku.
Ze Slezska do jižních Čech
Vše samozřejmě začalo mnohem dříve, roku 1788. Tehdy se do Deštné z tehdy pruského Slezska přistěhovala rodina provazníka Georga Glücka. Jeho potomci, kteří už psali své příjmení česky, tedy Klik, pak řemeslo přebírali. V roce 1921 Antonín Klik, zástupce šesté generace provaznického rodu, zakoupil v Deštné dům, ve kterém si zařídil dílnu, kde byla i prodejna. Do té doby provazníci řemeslo v Deštné provozovali na různých místech venku u svých domků.
obrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz
Antonín Klik také zaměstnal učedníky a dělníky − celkem pět pracovníků. Kontinuitu výroby ve své dílně udržel i po znárodnění během padesátých let, kdy firmu převzalo Výrobní družstvo provazníků v Deštné. V něm mohl pracovat jako vedoucí. Dílna později přešla pod výrobní družstvo Jipro Lomnice nad Lužnicí, ovšem od roku 1991 se opět osamostatnila pod názvem Delana.
Nejdřív kniha, pak muzeum
Syn Antonína Klika Karel (nar. 1926) složil učňovskou zkoušku v roce 1945. Poté nastoupil do provaznického družstva v Deštné, kde řadu let pracoval jako vedoucí. V roce 1989 odešel do důchodu, ale od řemesla zděděného po předcích nešlo jen tak odejít.
Roku 1996 vydal úspěšnou knihu Provaznictví v Čechách a na Moravě, která se dočkala několika vydání. Poté začal s kamarády budovat muzeum provaznictví, a to v bývalé provaznické dílně u domu rodiny Kliků.
V roce 1998 mohl muzeum díky finanční podpoře obce a okolních firem otevřít. Karel Klik v muzeu prováděl návštěvy deset let. Roku 2008 předal své Provaznické muzeum městu Deštná.
provazník Karel KlikAutor: Archiv ireceptar.cz
Provazy na pole, do domu a továrny
Od počátku byli hlavními zákazníky provazníků v Deštné zemědělci, kteří potřebovali nejen pevné provazy, ale také pletené součásti postrojů hospodářských zvířat, postraňky, náhřbetníky, podpínky, které vydržely i desítky let provozu. V dobách, kdy v továrnách začínala stroje pohánět pára, provazníci vyráběli pevná transmisní lana − lanové smyčky, které přes kola a hřídele přenášely pohyb motoru na delší vzdálenost. K důležitým technickým parametrům patřil požadavek, aby spoj nebyl širší než samotné lano.
Původně se provazy dělaly ze lnu. Teprve později přišlo konopí s delším vláknem, které umožňuje vyrobit pevnější provazy, a samozřejmě další materiály jako juta, kozí a velbloudí srst, bavlna, kokos, africký sisal, který se obzvlášť hodil na námořní lana, protože odolává vodě.
česání neboli vochlování lnuAutor: Archiv ireceptar.cz
Zpracování lnu
Tento materiál provazníci zpracovávali sami. Bylo obvyklé, že len na provazy si zemědělci k provazníkovi přinášeli svůj, vypěstovaný na vlastních polích. Provazník pak máčené lněné stonky na trdlici zbavil slupky − slámy, len takzvaně nalámal. Pak následovalo vochlování, kdy řemeslník ve vochlici z nalámaného lnu získal čistá vlákna.
Vzniklý odpad, krátká lněná vlákna − koudel − sloužila jako materiál na výrobu podřadnějších provazů.
- Koudel se dodnes používá k utěsnění vodovodního či plynového potrubí.
pletení sítěAutor: Archiv ireceptar.cz
Upravená a vyčesaná lněná vlákna provazník upravil a uložil do zástěry, z níž len vytahoval a na strojku z něj spřádal přízi, kterou uhlazoval kůží namočenou ve vodě, aby pramen nebyl „chlupatý », aby z něj nevystupovala vlákna.
Stáčení provazu
Příprava příze ze surového vlákna byla základní provaznickou prací. Nebylo to jednoduché, adept řemesla se učil spřádat vlákno několik let, protože bylo třeba, aby pramen měl pravidelnou šířku. Dnešní provazníci již pracují s hotovou, koupenou přízí. Z jednotlivých pramínků příze pak provazník na strojku zvaném přádlo stáčel pomocí tzv. léry provaz.
stáčecí stroj a trhačka provazůAutor: Archiv ireceptar.cz
Léra zajišťovala během stáčení pravidelný rozestup stáčených pramenů. Hotový provaz řemeslník na konci zajistil proti rozpletení uzlem, který vytvořil takzvaným mašnoglem, nástrojem ve tvaru zahnutého rohu. Pevnost provazu se pak ověřovala na trhačkách; na pohled nepříliš silný provaz unesl až dvě tuny.
- Provazníci potřebovali hodně dlouhé dílny. Aby vyrobili dvacetimetrový provaz, museli mít třicetimetrovou místnost, což měl málokdo. Provazník tedy musel stáčené prameny vytáhnout třeba až na dvůr či zahradu, a když ani to nestačilo, pracoval na ulici před dílnou.
Provaznické muzeum v Deštné
Jediné muzeum v České republice věnované provaznickému řemeslu představuje ve dvou místnostech o ploše 100 m2 na 260 exponátů.Většina z nich je funkčních a návštěvníci je mohou během prohlídky sledovat v provozu. Například jeden z nejstarších pletacích strojů, dále stroj na stáčené šňůrky (před přibližně 90 lety jej vyrobil mistr kovářský z nedalekého Strmilova), 80 roků stará zkoušečka pevnosti provazů, přes 100 let starý stroj na předení a stáčení provazů.
pletení rohožeAutor: Archiv ireceptar.cz
Návštěvníci během prohlídky také poznají, jak se kdysi originálními dobovými nástroji vyráběly provazy, popruhy, rohožky a sítě. Dále mohou sledovat praktické ukázky
- zpracování lnu,
- síťování,
- stáčení klubíček na ručním stroji,
- využití splétaných transmisí.
A samozřejmě si mohou prohlédnout historické i novější provaznické výrobky.
Muzeum je otevřené od května do září denně kromě pondělí. Od října do dubna je možné návštěvu dojednat na telefonu 723 518 377, 384 384 231.
Foto archiv MÚ Deštná, ČTK/David Veis