Obec Krouna na Českomoravské vrchovině proslula domáckou výrobou dřevěných hraček už v první polovině dvacátého století. Regionální tradice stále žije díky třem generacím rodiny Bukáčkovy.
Zdeněk Bukáček představuje již třetí generaci, která se v rodině živí tradičním řemeslem, výrobou dřevěných hraček. Štafetu převzal po svém dědovi Františkovi (1910–1974) a otci Zdeňkovi (1936–2002).
„Výroba to kdysi byla jednoduchá, používaly se jen sekyrky, kudličky, dláta, později první šlapací soustruhy. Děda i táta už měli samozřejmě dokonalejší stroje. Oba vyráběli hračky a dřevěné užitné předměty a já v tom pokračoval.
Po základní škole mě dal táta do Prahy vyučit uměleckému obrábění dřeva ve Školském ústavu lidové umělecké tvorby. Byla to dobrá škola, učilo se na ní i dalším uměleckým řemeslům, byly tu třídy pro řezbáře, kováře, keramiky.“
Školní praxe v otcově dílně
„Měl jsem tu výhodu, že na povinnou praxi jsem jezdil domů pomáhat tátovi v dílně. Po roce 1989 jsem si nechal vystavit živnostenský list a osamostatnil jsem se. Zpočátku jsem měl nástroje v garáži; nejdřív jsem vyjel s autem ven, pak jsem mohl pracovat. Od roku 1994 mám vlastní dílnu.
Děda ani táta už nežijí, jsem zatím poslední Bukáček, který vyrábí hračky,“ říká padesátiletý umělecký řemeslník.
nositel tradice pan Zdeněk BukáčekAutor: Archiv ireceptar.cz
Tradiční figurky i novinky
Vedle tradičních a pro kraj typických panenek, koníků, kominíků nebo ptáčků Zdeněk Bukáček vyrábí nové figurky podle vlastní inspirace: ponocné, rybáře, panenky s kloboukem, kuchaře, sněhuláky, fotbalisty, mikulášské figurky – anděly, čerty, Mikuláše. Vyrobil dokonce i sérii Santa Klausů.
„Největší zájem byl svého času o pohyblivé zobající slepičky. Objednávali si je i obchodníci z Japonska, Kanady nebo USA. Moje figurky se dokonce objevily v televizním seriálu Ulice, kde zdobily kancelář majitele firmy na výrobu hraček Václava Krále.
Občas vyrobím nové původní figury na zakázku, například 300 čuníků pro zákazníka z Bavorska, který je dával jako dárek hostům na oslavě narozenin spojené se zabijačkou,“ prozrazuje Zdeněk Bukáček.
Jak vzniká hračka
Hlavní výrobní technologií je soustružení – tak vznikne tělo figurky, které se pak přebrousí a smáčením lakuje základní bílou barvou. Poté se malují šaty, ozdoby a obličej.
Těla figurek jsou převážně z olšového dřeva, které má jemnou strukturu a dobře se obrábí.
„Ideální by byl javor, ale ten je mnohem dražší. Nelakované hračky vyrábím ze smrkového dřeva, které má výraznější a tedy dekorativnější kresbu. Kupuji celé kmeny, které dám nařezat na pile, pak je nechám venku dva roky vyzrát a zhruba tři měsíce před zpracováním proschnout v domě.
soustružení vojáčciAutor: Archiv ireceptar.cz
Z vyzrálých fošen a prken nařežu a opracuji osmihrany potřebných rozměrů, ze kterých soustružím těla hraček. Vysoustružené polotovary musím přebrousit najemno, abych odstranil z povrchu a hran vystupující dřevěná vlákna, chlupy, které způsobují, že se v laku tvoří bubliny.
Při opracování dřeva je dílna plná prachu. Nejdřív tedy soustružím a opracuji všechny kusy série, dílnu vyluxuji a teprve pak hračky lakuji a zdobím. Po zaschnutí lak přebrousím a polotovar znovu ponořím do barvy – používám nitrocelulózové.
Základ je bílý, jiný základ se totiž špatně překrývá jinými barvami. Figurky zdo-bím štětcem, ale hodně používám i speciální přípravky. Například tečky a menší kolečka dělám dřevěnými tyčkami různých průměrů, říkám jim tečkovátka.
Kroužky po obvodu figurek maluji na soustruhu – k povrchu upnuté točící se figurky stačí na patřičném místě lehce přiložit štětec smočený v barvě,“ dává nahlédnout do své kuchyně Zdeněk Bukáček.
Na soustruhu
Soustružení vyžaduje šikovné ruce, ostré nástroje a léta praxe. Ostří dláta musíte vést pod přesným úhlem (ne kolmo, jak to dělá většina začátečníků), aby se nástroj „nechytnul“ a dřevo „neodrbal“, tedy nevyštípal velké kusy dřeva.
|
|
Z osmihranu vysoustružím válec a na něj šablonou vyznačím místa, která mají mít předem daný průměr. |
|
|
Správný průměr zkontroluji šuplerou. |
|
|
Mezi těmito danými průměry pak vysoustružím potřebný profil. |
|
|
Hotový polotovar na soustruhu přebrousím – postupně používám stále jemnější brusný papír. K úpravě nelakovaných částí používám speciální leštidlo na dřevo, které obsahuje včelí vosk. |
Nositel tradice
Zdeněk Bukáček získal ocenění Nositel tradice od Ministerstva kultury České republiky. Stal se jedním z více než třiceti lidových řemeslníků, kteří ocenění zatím dostali. Udržují tradici dříve běžných řemesel, pracují s materiály, jako je dřevo, kov, hlína, kámen, kůže, textil, kukuřičné šustí, proutí aj.
Jde o čestný titul, ministerstvo pro nositele tradice pořádá setkání, vydává o nich publikace a prezentuje je při propagaci České republiky v zahraničí. Držitelé titulu mají mj. povinnost svoji produkci přenechat k dokumentaci Národnímu ústavu lidové kultury ve Strážnici. Pokud jde o „firmu Bukáček“, veškerou její produkci mají v chrudimském muzeu.
Hračky pro tvořivé děti
Své výrobky představuje Zdeněk Bukáček také na různých specializovaných akcích, jako je například Hračkobraní v Kamenici nad Lipou nebo různé folklorní slavnosti. Nenabízí jen hotové hračky, ale návštěvníkům dává možnost, aby si figurku dotvořili.
„Zájem o to mají pochopitelně hlavně děti, nechám je malovat vysoustružené dřevěné polotovary. Řeknu jim základní věci, co mají dělat, s něčím jim i pomůžu a také se dozvědí i něco o tradici těch hraček, jak, z čeho a kde se vyráběly.
Na akcích pro děti používám jen akrylové, vodou ředitelné barvy, které sice nejsou tak efektní, ale dětem se s nimi mnohem lépe pracuje, než s nitrobarvami. Kromě toho neobsahují škodlivé výpary a také tak rychle nezasychají.
Děti to baví nejen proto, že si domů odnesou vlastnoručně nazdobenou figurku, často ji mají i jako dárek do rodiny – třeba pro babičku, o které vědí, že si jako malá s podobným koníkem či panenkou skutečně hrála,“ říká muž, který zatím nemá následníka.
„Dcery mají jiné zájmy, ale snad časem přijde nějaký vnuk. Je mi padesát, mohl bych ještě stihnout předat mu řemeslo,“ je optimistou.
Foto autor a Zdeněk Bukáček