Růže je fenomén. Tolik barev, tvarů květů a různých velikostí růstu nenabízí snad žádná jiná květina. V červenu, měsíci plném slunce, jich většina rozkvétá. Růže by neměly chybět na žádné zahradě.
Soužití člověka s růžemi – nebo lépe využívání růží člověkem – se datuje odpradávna. Dokonce existuje prastará pověst o tom, že když se lidské kmeny rozcházely z hypotetické kolébky lidstva, vzaly si s sebou každý svou růži. Indoevropané růži keltskou (Rosa gallica), arabsko–semitské kmeny růži damašskou (Rosa x damascena), turecko–mongolské růži žlutou (Rosa lutea) a Východoasiaté růži čínskou (Rosa chinensis). Z tohoto hlediska lze tyto botanické druhy považovat za historické – ale je to jen pověst, zachycená dendrologem Kochem.
Rosa gallica « Versicolor »Autor: Archiv ireceptar.cz
První pěstované růže
V našem evropském měřítku patřily k prvním pěstovaným růžím poloplné a plnokvěté odrůdy růže keltské (Rosa gallica) a (možná) z ní odvozené růže stolisté (Rosa x centifolia), včetně tzv. mechovek. Je zaznamenáno, že císařovna Josefina měla začátkem 19. století u zámku Malmeison u Paříže sbírku asi 300 odrůd růží keltských a stolistých. Nevylučuji, že mezi nimi mohly být i plnokvěté růže bílé, Rosa x alba.
Rosa x alba ‘Suaveolens‘Autor: Archiv ireceptar.cz
K nejstarším kulturním růžím (stále v evropském kontextu, protože východní Asie se ubírala svou cestou) patřila např. tzv. Rosa mundi, Rosa gallica ´Versicolor´s bíločerveně proužkovanými korunními lístky. Rosa gallica var. officinalis, tzv. „růže lékárníků“ nebo „růže z Provence“, byla také v Evropě pěstována a užívána možná už od středověku.
V alpských zemích rostoucí růže májová (Rosa majalis) existuje i v plnokvěté, spontánně vzniklé odrůdě ´Foecundissima´, pěstované snad po staletí v podhůří Alp. Odtud se mj. dostala i na naše území, např. k břehům Vltavy v Lenoře. Zenit pěstování měla na přelomu 18. a 19. století. Podle této epochy se jí také říkávalo „empírová růže“.
růže májová (Rosa majalis)Autor: Archiv ireceptar.cz
Tajemná růže dávného Orientu
Poodstoupíme–li trochu východněji, tak k starým či historickým růžím dozajista patří růže damašská, Rosa x damascena. Její původ je zahalen tajemstvím, jde pravděpodobně o křížence rozmanitých rodičů, takže existují nejméně dvě „linie“ označované jako Rosa x damascena. Do evropské kultury pronikla z Blízkého východu nejvýznamněji v bulharském Kazanlaku, a tam pěstovaná se stala zdrojem oblíbené silice, tzv. růžového oleje.
růže damašskáAutor: Archiv ireceptar.cz
Od syrského Damašku je jen kousek do Mezopotamie a do někdejší Persie, kde byla pravděpodobně dlouhá staletí pěstována plnokvětá odrůda tamní růže perské či páchnoucí, Rosa foetida, dnes označovaná jako kultivar ´Persian Yellow´.
Počátky šlechtění růží
Převratem v pěstování růží bylo 19. století. K prvním záměrně šlechtěným (kdoví?) patří tzv. burbonky. Na ostrově Réunion (tehdy Île de Bourbon) pěstovali vedle sebe importovanou růži čínskou a růži damašskou. Kříženec byl plnokvětý, růžový až červený a stal se po roce 1817 základem celé řady odvozených odrůd, vesměs označovaných jako burbonky.
Ve stejné době se objevily tzv. noisettky, Rosa x noisettiana, pravděpodobní kříženci růže čínské a růže mošusové, Rosa moschata. Byly i bělokvěté a žlutokvěté, plnokvěté však málo odolné. Růže z obou jmenovaných skupin kvetly v sezoně jen jednou.
Queen of BourbonAutor: Archiv ireceptar.cz
Růže moderní a historické
Po dalších importech z východu, zejména tzv. Rosa odorata vznikalo větší množství kříženců, mezi nimi i tzv. čajové růže (k nimž ale měly patřit jen odrůdy s „čajovou“ vůní květu). Objevily se i odrůdy opakovaně kvetoucí, které byly označovány jako remontantky. Typickou byla patrně bělokvětá odrůda ´La Reine´ z roku 1842. Další hybridizace, probíhající často paralelně vedle sebe u rozmanitých zahradnických firem po polovině 19. století, vyústily ve „vytvoření“ hybridních, opakovaně kvetoucích velkokvětých odrůd, označovaných dodnes jako čajohybridy. Prvním čajohybridem byla odrůda ´La France´, kříženec remontantky ´Mme Victor Verdier´ s čajovkou ´Mme Bravy´. Na trh byla uvedena v roce 1867 a tento rok by bylo možné považovat za zlomové datum. Od ´La France´ se už mluví o moderních růžích. Co bylo před ní, jsou růže „historické“.
Malá poznámka na konec: Anglický šlechtitel David Austin objevil „niku“ v současném šlechtění růží. Nádherné vlastnosti historických růží zkombinoval s vlastnostmi růží moderních, tedy s dlouhým opakovaným kvetením a s odolností k vnějším vlivům. Vznikla řada tzv. anglických růží, dnes velmi oblíbených, která těží z dobrých základů svých rodičů – a z chytrosti a umu šlechtitele Austina.