Navzdory názvu nemusí hřib smrkový růst jen pod smrky. Tento hojný hřib najdete i jinde. Hřib borový je naopak silně ohrožený a komu záleží na přírodě, nesbírá jej.
Jako hřibovité houby označujeme hřiby, klouzky, kozáky a křemenáče. Poznáte je snadno: pod kloboukem mají výtrusorodou vrstvu, kterou mykologové označují jako rourky. Toto označení však řada lidí nezná, a tak kolují nesprávná označení jako trubičky, dírky, tečky, mech nebo dokonce molitany! To však nic nemění na tom, že hřib pozná každý a že hřiby patří mezi bezkonkurenčně nejoblíbenější jedlé houby u nás.
hřib borovýAutor: Archiv ireceptar.cz
Známé houby, dobré houby
Obliba hřibů není způsobena jen tím, že kulinární hodnota těchto hub je vysoká. Důležitou roli hraje jistě i to, že při sběru hřibovitých hub nehrozí vážná otrava, takže je můžeme sbírat s minimem rizika.
Ve skutečnosti to ale není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Jako hřiby v užším slova smyslu označujeme pouze zástupce rodu Boletus a těch u nás roste více než dvacet druhů. Kdybychom k nim připočítali hřib žlučník a některé drobnější zástupce hřibovitých hub z různých skupin (včetně tzv. suchohřibů), celá skupina se nám výrazně rozroste.
Pravé hřiby
Do této skupiny patří čtyři druhy z příbuzenstva hřibu smrkového, které jsou zároveň považovány za nejcennější co do kulinární hodnoty. Jako „pravé“ nebo „bílé“ hřiby jsou označovány druhy, které se vyznačují následující kombinací znaků:
- dužnina je čistě bílá, má mírnou chuť a příjemnou vůn
- na řezu dužnina nemění barvu (nemodrá)
- rourky jsou v dospělosti žlutě olivové.
hřib smrkovýAutor: Archiv ireceptar.cz
Hřib smrkový neroste jen pod smrkem
Nejběžnější z nich je hřib smrkový (Boletus edulis). Jeho jméno je poněkud zavádějící – roste sice zejména ve smrčinách, ale můžeme ho nalézt i pod borovicemi, buky a břízami. Roste od začátku léta, ale hlavní vlna růstu přichází až koncem srpna a na podzim. Je charakteristický svým v dospělosti lysým lesklým kloboukem, který je za vlhka poněkud slizký, a vybarvený v různých odstínech hnědé barvy; můžeme však nalézt plodnice zcela bílé, velmi vzácně i citronově žluté. Je to náš nejběžnější hřib.
Hřibovité houby a zejména pravé hřiby jsou vysoce ceněné pro svou chuť a aroma. V některých zemích v Evropě se čerstvé i sušené pravé hřiby poměrně draho prodávají na tržištích nebo i v supermarketech. Pro hřiby smrkové se vžilo italské označení „porcini“, proniklo dokonce i do Severní Ameriky. Sám jsem jedl v italské Pavii místní speciální houbové rizoto s velkými plátky čerstvých pravých hřibů. Byla to učiněná delikatesa, ale to vám určitě nemusím říkat.
hřib dubovýAutor: Archiv ireceptar.cz
Sezóna hřibu dubového končí
Jeho příbuzný hřib dubový (Boletus reticulatus) roste výhradně pod listnáči (dub, lípa) a na sluncem prohřátých místech jej můžeme najít již v květnu. Je to typicky letní houba, jejíž růst obvykle ustává koncem září. Od hřibu smrkového se liší jemně sametovou pokožkou klobouku, řada lidí však oba druhy nerozlišuje a říká jim prostě „pravé“ nebo „bílé“ hřiby.
hřib bronzovýAutor: Archiv ireceptar.cz
Vzácný hřib borový a bronzový na červeném seznamu
Další dva druhy z tohoto okruhu jsou již vzácné, oba zařazené v červeném seznamu. Hřib borový (Boletus pinophilus) neroste pouze v borech, ale vzácně i pod smrky a buky. Je význačný díky barvě pokožky klobouku, která je načervenale hnědě či nafialověle tónovaná. Naopak pokožku klobouku velmi tmavou, někdy až skoro černou, má hřib bronzový (Boletus aereus), který roste jen v teplejších oblastech pod listnatými stromy. Přestože by se tyto houby měly spíše chránit, houbaři je sbírají, protože je nerozlišují od hřibu smrkového a dubového.