V dějepise se praví, že když chtěl pradávný člověk fixovat předmět, položil ho na ležící kmen stromu mezi dvě škvíry, do kterých zarazil klíny.
Klíny se užívaly dlouhá staletí, jen pevný podklad nahradila fošna pracovního stolu s cíleně vytvořenými otvory. Svěrák jako takový vznikal postupně, a tudíž nelze nalézt někoho, koho můžeme označit za jeho vynálezce. A tím bychom mohli skončit. Jenže pár myšlenek se přece jenom nabízí.
Řemeslníci čím dál častěji při práci potřebovali nářadí, do kterého by opracovávaný výrobek upínali rychle tak, aby je právě tento úkon nezdržoval, ale zároveň, aby výrobek dobře držel. To je základní předpoklad, z něhož se vycházelo, a už ve středověku vznikaly důmyslné nástroje na principu páky. Připomeňme si třeba stolici na výrobu šindelů nebo loukoťových kol, na níž šindelář či kolář seděl, nohou ovládal pedál propojený s ramenem, které přidržovalo příslušný dřevěný kus, aby jej mohl opracovávat pořízem.
patent z roku 1839Autor: archiv Receptáře
Svěráky pro každého
Košťata se odjakživa vyráběla oválná, protože se v této podobě dobře vázala ke kulaté tyči, jistý Theodore Bates však v roce 1798 přišel na to, že kdyby byla plochá, lépe by zametala. U shakerů používali stébla rostliny zvané čirok a svěrák jsou vlastně dvě svislá široká prkna dlouhá do pasu stojícího člověka, která k sobě přitahuje pákový mechanismus. Pak mezi ně stačí dát čirokový svazek a tyč, čelisti stáhnout, zploštělou zametací část vyvázat a tímto způsobem vyrábět jedno koště za druhým.
Svěrák potřebovali kováři. Obvykle jej tvořil pevný díl zaražený do mohutného špalku a pohyblivý díl, který s pevným spojoval jediný kloub. Bylo to takové véčko. Na kovářské práce stačilo, ale když si představíme, že se čelisti přibližovaly po kružnici, napadne nás, že k sobě nemohly dolehnout rovnoměrně po celé ploše, čímž na přidržovaný předmět netlačily všude stejnou silou. Co stačilo kovářům, nevyhovovalo zámečníkům, takže vynalezli svěrák, kterému bychom mohli říkat paralelní: čelisti se pohybují v ose. Prý se to stalo kolem roku 1750.
Ve stávajícím, následujícím a ještě i ve dvacátém století se roztrhl pytel s patenty, které svěráky fungující na tomto principu zdokonalovaly. Hledalo se, která část se má pohybovat, jakým způsobem, jak moc má být pracovní část v prostoru, jak co neúčinněji přenášet sílu – ale především se experimentovalo s materiály, které by něco vydržely. V polovině 19. století v Anglii vyzkoušeli litinu, z níž se díly dobře odlévaly, jenže byla moc křehká, takže svěráky osazovali ocelovými čelistmi.
A v zásadě se tak děje dodnes.