Vodu potřebují kořeny, nikoli nadzemní části rostlin. Proto jsou podzemní zavlažovací systémy tak efektivní – vláha se neodpaří. Kromě nákladných instalací můžeme vytvořit i levné domácí varianty.
Velmi efektivním způsobem zalévání jsou podzemní systémy zálivky, které již dlouho používají pěstitelé v suchých oblastech. Voda je podzemními trubkami rozváděna kupříkladu do zakopaných hliněných nádob, které ji postupně uvolňují přímo v bezprostřední blízkosti kořenů.
Výparem nepřijde nazmar ani kapka. Rychlejší alternativou je zapouštění jednotlivých nádob do půdy v blízkosti rostlin. Ideální jsou nádoby z neglazované keramiky tvaru džbánu, s úzkým hrdlem a baňatým tělem – takové se v suchých teplých oblastech používají již tisíce let. Hrdlo je třeba opatřit víčkem nebo zašpuntovat, any se nádoba nestala pastí a neodpařila ani kapku.
Zavlažovací systém z květináčů
Pokud vhodné hliněné nádoby nemáme, můžeme si je vyrobit i ze dvou spojených neglazovaných květináčů – spodnímu drenážní otvor zaslepíme, hornímu naopak zvětšíme. Nejprve však vyzkoušíme propustnost jejich stěn – nádoby musí dobře nasávat vodu, což by měla činit každá neglazovaná keramika (ovšem nesmí být přepálená, umaštěná atd.). Ještě jednodušší je zapustit pouze jeden květináč dnem dolů a podmisku použít jako víko. Pokud drenážní otvor ucpeme zátkou, kterou můžeme vyjmout, když budeme chtít vodu pustit hlouběji ke kořenům. Zavlažování pomocí zapuštěných nádob nejen šetří vodu, ale pomůže i při péči o zahrady na chalupách, protože vláhu uvolňují postupně po řadu dní. 
Pokud chceme vláhu dopravit přímo do půdy, nápomocná je i obyčejná perforovaná petlahev beze dna, zapuštěná do země otevřeným hrdlem dolů. Ovšem vzlínání vody z keramických stěn, kolem nichž se časem žíznivé kořeny přímo ovinou, nenahradí.