Blanka Mikolajková z Rožnova pod Radhoštěm se věnuje starým textilním technikám. Osvojila si i pletení na rámu: krosienku. Skvěle ji ovládá, dokonce ji vyučuje. Na začátku byl starý čepec, který potřeboval opravit.
Do Rožnova se Blanka Mikolajková přestěhovala v deseti letech s rodiči ze Žarošic u Kyjova. Po maturitě na rožnovském gymnáziu studovala mikroelektroniku, ale začátkem 90. let dálkově absolvovala studium konzervátorství textilu na Střední uměleckoprůmyslové škole grafické v Hellichově ulici v Praze a nastoupila ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm jako konzervátorka textilií.
Na tuto práci pak navázala v konzervační dílně Muzea regionu Valašsko ve Vsetíně. Při konzervátorské práci ovládla spoustu starých lidových textilních technik od předení na kolovratu, přes síťování, tkaní na stavu, pletení na karetkách, až po vyšívání.
Všechno začalo zděchákem
„Před patnácti lety mě etnografka Eva Urbachová ze vsetínského muzea požádala, abych pro chystanou výstavu starých řemesel opravila čepce, kterým se říká zděcháky, podle obce Zděchov, v níž je vyráběli technikou krosienky.
Tu techniku jsem už znala, v rožnovském muzeu mě základ naučila paní Salichová. Další postupy, které se uplatňují při výrobě zděcháků, jsem však odkoukala až z dokumentárního filmu Zděchovské čepčářky, ve kterém krosienku předváděla poslední zděchovská výrobkyně Františka Šimková. Film mi sehnala právě etnografka Eva Urbachová, abych mohla čepce opravit.
Později jsme se s rodinou přestěhovali k Valašské Bystřici a pro mne bylo nemožné denně dojíždět do dílen vsetínského muzea ve Valašském Meziříčí. Tak jsem se začala krosience a dalším starým lidovým textilním technikám věnovat na živnostenský list.“
kočičí tlapkyAutor: Archiv ireceptar.cz
křivé čáryAutor: Archiv ireceptar.cz
na paničkuAutor: Archiv ireceptar.cz
na podkovuAutor: Archiv ireceptar.cz
Po čase se Blanka Mikolajková vrátila do Rožnova a již pátým rokem zde pracuje v Sociálním centru denních aktivit Iskérka. Vedle jiného se věnuje pracovní terapii − textilním technikám vyučuje lidi s psychické problémy. Vede ovšem i různé rukodělné kurzy a kroužky pro děti. Svůj řemeslný um samozřejmě předvádí i veřejnosti v rožnovském Valašském muzeu v přírodě na akcích, jako jsou Kouzelná nitka, Velké prádlo a podobně. Několikrát představila své dovednosti v zahraničí — například v roce 2004 na světovém festivalu řemesel ve francouzském Lyonu.
Tisíciletá tradice krosienky
„Pletení na rámu je skutečně hodně staré. Nejstarší doklady pocházejí z období asi dva tisíce let před naším letopočtem a byly nalezeny v Egyptě,“ vypráví odbornice. „Tato technika je určitě mnohem starší a používaná i v jiných částech světa. Když krosienku předvádím na nějaké výstavě v zahraničí, návštěvníci občas říkají: To známe taky. A jsou třeba z Jižní Ameriky. Tato technika se dostala na Valašsko ze Slovenska, kde také nejspíš dostala své jméno — krosna znamená ve slovenštině tkalcovský stav.
Angličané, se kterými jsem o tom mluvila, měli jinou teorii: Krosienka, to je přece z anglického „to cross“, tedy křížit… Tak jsme se společně zasmáli. Ale možná na tom něco bude, slova kříž, či křížit zní v evropských jazycích velmi podobně a křížení osnovních nití je vlastně základem této techniky.“
obrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz
Jednoduchá, ale náročná
„Krosienka mě uchvátila hlavně jednoduchostí – nepotřebujete složité vybavení, kromě příze stačí tři tyčky a jednoduchý rám. A vlastně ani ten rám není potřeba; stačí, když máte kde napnout vodorovně nad sebou dva provázky, třeba mezi dva stromy.
Mezi provázky potom navinete osnovu – nikoliv do kruhu, ale do osmičky, abyste získali první křížení. Podle velikosti příze se volí počet vláken osnovy.
U silnější příze je ten počet nižší, tenkých nití na výrobu čepců bývá tak kolem šesti set. Odshora se pak v řádcích probíráte prsty osnovou – podobně jako jakýsi textilní harfeník – a křížíte vlákna.
obrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz
Postupně vzniká struktura podobná klasickému plotovému pletivu s tím rozdílem, že v plné tkanině jsou vlákna utažená natěsno a nejsou mezi nimi oka jako u plotu.
Hotová tkanina je velmi pružná. Podle způsobu křížení se rozlišují vazby
- na prostinu
- na pláténko
Jiným způsobem křížení je možné vytvářet v textilii otvory, vzory se pak vytvářejí vzájemnou kombinací obou vazeb a dírek.
Je také zajímavé, že to, co vaše prsty zkříží na horní části osnovy, se zároveň zkříží i na její dolní části a textilie tak přibývá z obou konců najednou. Aby se při dalších řádcích zkřížená vlákna dole nezauzlovala, do probraného řádku se vloží hladká tyčka, která nový řádek vyrovná a zajistí.
Krosienku může zkusit opravdu každý, jen musíte být obdařeni poměrně značnou dávkou trpělivosti, mít dost času, dobré oči a hodně hbité prsty. Když třeba na nějaké veřejné ukázce lidových řemesel vidí plést krosienku Češi, údivem obvykle vydechnou ježíšmarjá, Němci se jen zmohou na Mein Gott.“
Co potřebujete ke krosience
„Obvykle pracuji s bavlněnou přízí Sněhurka nebo s materiálem kordonet č. 30, 50 a 60. Podle druhu výrobku také volím rám — na Valašsku se mu říká stativa. Na pletení
- čepců,
- společenských rukaviček bez prstů,
- vsadek do malých polštářků,
- tašek
se hodí stativa o rozměru 170×60 cm (výška/šířka), na větší výrobky jako punčochy a vsadky do velkých polštářů volím rám velký 230×80 cm. Rám je z neohlazených lískových prutů zdobený vrypy do kůry, v rozích svázaný motouzem. Hůlky jsou z ohlazeného tvrdého dřeva. Na jeden pár punčoch jsou potřeba dvě klubíčka Sněhurky a práce mi zabere nejméně čtyřicet hodin, u náročnějších vzorů i více. Zděchovský čepec si vyžádá včetně dokončovacích prací kolem dvaceti hodin,“ říká Blanka Mikolajková.
obrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz
obrázek z archivu ireceptar.czAutor: Archiv ireceptar.cz
Zapiastky – rukavice na zápěstí tkané na formě
Další zajímavou starou lidovou textilní technikou, kterou Blanka Mikolajková ovládá, je tkaní ve formě, tzv. zapiastky. Také tato technika přišla na Valašsko ze Slovenska, kde se takto vyráběly návleky na zápěstí, které chránily ruce na místě, kde uniká nejvíce tepla, tedy na spodní straně zápěstí — proto zapiastky. Kromě těch se takto vyráběly rukavice, papuče a čepice.
„Hlavně ty čepice mi daly zabrat. Když jsem je v muzeu měla rekonstruovat, trvalo mi tři měsíce, než jsem přišla na to, jak se pletou. Při zapiastkách se osnova natáhne na jakési kopyto a pak se do ní vplétá příze, podobným postupem se pletou například košíky.
Konce příze nechávám na rubu vyčnívat, hotové zboží pak více hřeje. Příze je vlněná, předu si ji ručně sama z nepraného nebarveného rouna, které obsahuje lanolin a výrobek pak nenatahuje vlhko. Například horolezci si u mne objednávají nevlhnoucí ručně pletené ponožky,“ říká Blanka Mikolajková.
Foto Jan Malý, Karel Matocha (Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm)