Rozhovor s Václavem Větvičkou

Václav Větvička (71) je známý hlavně jako člověk s nadáním zpřístupnit svůj obor široké veřejnosti. O zahradách, knížkách a dalších věcech, kterým se celý život věnuje s typickou vervou a energií, jsme vedli řeč ve Štiříně, kde v současné době pracuje jako vedoucí zámeckého parku.

„Když jsem sem v říjnu 2007 nastoupil zámeckého parku ve Štiříně, nešel jsem do neznáma, od roku 1985 jsem byl členem týmu, který konzultoval postupnou obnovu parku. Pátrali jsme, co v parku kdysi rostlo, a co do něj nepatří, ze zahrad Botanického ústavu ČSAV jsme sem posílali některé výpěstky, kterým se zde dnes dobře daří.“

Václav VětvičkaAutor: Archiv ireceptar.cz

Jak náročné bylo park uvést do současné podoby?

„Park pravděpodobně založili Salmové, kteří v polovině 18. století zrekonstruovali starou tvrz na pozdně barokní zámek. Podobu parku také ovlivnili další vlastníci areálu, kteří měli blízký vztah k sadovnictví a zahradní tvorbě, kníže Rohan a Nosticové. Nejvíce byl park formován úpravami, které provedli Ringhofferové. Do současné podoby, která se blíží poválečnému stavu, se park vrátil vlastně až během posledních dvaceti let. Kdysi volné průhledy, které park včleňovaly do krajiny, byly za předchozího režimu osázeny smrky a park se proměňoval v les. Neexistovala žádná dokumentace – pokud vůbec nějaká byla, zmizela s posledním majitelem Štiřína Hanušem Ringhofferem, který byl po válce nespravedlivě obviněn z kolaborace, zatčen a v roce 1946 zemřel v internačním táboře. Složení parku z té doby se ale dobře dalo vyčíst ze starých stromů, podle jejich druhové skladby. Iniciátor obnovy a současný ředitel štiřínského areálu Václav Hrubý se svými spolupracovníky prosadili, aby štiřínský park získal zpět svou původní tvář, doplněnou o nové výsadby, zejména pak o velkou kolekci pěnišníků z matečnic Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví v Průhonicích.“

Co vlastně obnáší funkce vedoucího správy zámeckého parku?

„Propaguji park v médiích a s ředitelem areálu plánujeme další výsadby v parku. Plánovat, kde vysadit tu kterou rostlinu, je spíše věcí zahradnické intuice. V Průhonicích jsme to dělávali s docentem Bohumilem Kafkou, následníkem majitele Průhonic Sylva Tarouky. Plánování probíhalo následovně: docent Kafka mě poslal do louky a z cesty si mě pak posunoval na nejvhodnější místo, které jsem označil kolíkem nebo kamenem. Pak jsme si role vyměnili a já jsem posuzoval, zda rostlina na onom místě nebude stínit výhled na jiné, zda vůbec do parku zapadne. Pro výsadby ve Štiříně postupně vyhledáváme a předpěstováváme nové rostliny. Máme tu na to dva vlastní skleníčky a jednu malou školku. Na jaře sám zakleknu a sázím – zrovna před naší schůzkou jsem dosazoval kobercové letničky, které zničila kola velkých aut některých necitlivých návštěvníků Štiřína. Také čas od času provázím parkem veřejnost, každou třetí středu v měsíci mám ve zdejším domě Atis od tří odpoledne poradnu, ve které se mne mohou pěstitelé a příznivci květeny všeho druhu optat na cokoliv. Znám-li odpověď, rád vyhovím.“

Park a golfové hřiště ve ŠtiříněAutor: Archiv ireceptar.cz

Součástí parku je i golfové hřiště. Kdy bylo postaveno, měl jste na tom podíl?

„Hřiště stavěli samozřejmě odborníci a jeho stavba proběhla zároveň s rekonstrukcí parku. Golf ovšem ve Štiříně není nic cizího, ani nově zavedeného. Ve dvacátých letech minulého století baron František Ringhoffer na své cestě po Anglii narazil i na tento ´způsob krácení dlouhé chvíle skotských a anglických pastevců, kteří zahnutými konci svých pasteveckých holí ´cvrnkali´ do králičích nor pevnou kuličku z ovčí kůže a ovčí vlny´. Ringhoffer však již golf poznal jako hru gentlemanů a natolik jej zaujal, že se rozhodl vybudovat nedaleko Štiřína jedno z prvních golfových hřišť v Čechách. Golf, respektive příspěvky hráčů za hru, dnes významně pomáhají udržovat park, který je považován za nejlépe zrekonstruovaný starý park ve středních a možná v celých Čechách. V knížce 101 našich nejkrásnějších zahrad a parků, kterou nedávno sestavil vynikající zahradní architekt prof. Ivar Otruba, je Štiřín charakterizován takto: Díky golfu překrásný park.“

Veřejnosti jste známý jako „zuřivý botanik“ především díky rozhlasu, televizi, časopisům a knížkám. Kolik knížek vám vlastně vyšlo?

„Zatím jsem si neudělal jejich inventuru. První z nich byly asi publikace Život rybníků a jezer a Život hor vydané v Artii, které jsme sepsali s profesorem Janem Jeníkem, naším významným geobotanikem a ekologem. V roce 1979 byla jedna z nich ve Francii zařazena mezi třináct nejlepších knížek pro děti. V Artii mi pak ještě vydali řadu dalších titulů. Ale snad největší ohlas měla knížka Zelená kuchyně, kterou jsme sepsali opět s profesorem Jeníkem. Ovšem ne pod svými jmény, ale jako překlad díla jistého Sergeje M. Skorňakova. Lidové nakladatelství, které ji vydalo v roce 1988, muselo vykázat, že respektuje volání českého čtenáře po sovětské literatuře a kolegyně ze studií, která tam pracovala, nás oslovila, abychom přeložili z ruštiny takový sešitek. S profesorem Jeníkem jsme se ale rozhodli sepsat knihu původní, povzbuzeni příkladem kolegy ze studií Karla Beneše. Ten podobně ´přeložil´ publikaci Zelená lékárna, která měla takový ohlas, že byla nakonec přeložena do ruštiny.“

Celý rozhovor naleznete v aktuálním, červencovém čísle časopisu Receptář