Mnoho lidí nemá o klíšťové encefalitidě základní informace. Průzkum z minulého roku například ukázal, že každý druhý z nás si chybně myslí, že je možné klíšťovou encefalitidu léčit antibiotiky, což ale nelze kvůli jejímu virovému původu.
Počet lidí trpících onemocněním přenášeným klíšťaty je u nás podle statistik nejvyšší v Evropě. „Jedním z důvodů je neobnovení očkování (tzv. revakcinace) po třech až pěti letech. Už na první přeočkování dorazí pouze čtvrtina naočkovaných. Tři nebo pět let je relativně dlouhá doba, lidé na přeočkování zapomenou, někdo ani neví, že je přeočkování nutné,“ vysvětluje doc. MUDr. Rastislav Maďar, PhD., vedoucí Ústavu epidemiologie a ochrany veřejného zdraví Lékařské fakulty Ostravské univerzity. Zatímco při základním očkování jsou potřebné tři dávky, k přeočkování je nutná pouze jedna dávka vakcíny.
Co možná nevíte
Klíšťata se vyskytují na celém území naší republiky, včetně měst (parky, zahrady, dětská hřiště) i hor. Přesvědčení, že „mě se to netýká“ je tedy chybné.
Aktivita klíšťat se může měnit během dne. Vysoká je obvykle ráno, poté klesá a po poledni bývá (hlavně pokud je sucho) minimální. Opět pak může začít prudce stoupat se zvyšující se vlhkostí večer.
Klíšťata neskáčou ze stromů. Jejich domovem je tráva či keře cca do jednoho metru výšky.
Klíšťata mají čtyři vývojová stadia (vajíčko, larva, nymfa, dospělé klíště). Na lidech sají krev larvy, nymfy i dospělé samice. Tmavě zbarvení samci krev nesají, ale přichycují se na hostitele také, protože hledají samice.
Klíšťata přenášejí lymskou boreliózu (léčitelnou antibiotiky) a klíšťovou encefalitidu, která je virového původu a antibiotika na ni tedy nezabírají. Před klíšťovou encefalitidou je ale možné se chránit očkováním, které je možné po celý rok.
Klíšťata jsou příbuzní pavouků, mají však svou vlastní čeleď – klíšťatovitých. Z mnoha set druhů jich u nás žije jen necelých dvacet, parazitují nejen na savcích, ale i na ptácích. Nejpopulárnější je klíště obecné (Ixodes ricinus), se kterým občas máte tu čest až příliš zblízka. Na jižní Moravě se na nás může i přisát další z čeledi – piják lužní (Dermacentor reticulatus) či klíšť lužní (Haemaphysalis concinna), klíště obecné však jednoznačně vede.
Kde klíště nejraději žije a kde jej tedy nejčastěji potkáme? Ideální jsou pro něj listnaté lesy s hustým podrostem. Klíšťata totiž číhají ve vegetaci nízko nad zemí, ze stromů neskáčí, jak se občas traduje.
Klíště nás nevidí, ale cítí
Klíšťata nemohou na hostitele skákat z výšky stromů už proto, že by je neviděla. Jejich „oči“ sestávají pouze z několika buněk, které rozliší pouze světlo od tmy. Více klíště nepotřebuje – rozvinuté má zcela jiné smysly, a podle těch se skvěle orientuje. „Napřažené“ nohy má na číhané nejen proto, aby rychle hupslo a přichytilo se hostitele. Prvním párem nohou umí čichat i vnímat teplotu či nepatrné vibrace vzduchu. Až na dvoumetrovou vzdálenost proto vycítí potenciálního dárce krve – cítí jeho teplo, pohyb, pach a dokonce rozpozná i zvýšené hodnoty oxidu uhličitého, které každé zvíře včetně člověka vypouští do ovzduší.