Listopad je pro výsadbu opadavých dřevin ideální. A jsou to především keře, které spolu se stromy tvoří základ krásné, příjemné a zdravé zahrady. Jaké vybrat? Přinášíme inspiraci.
Ruj vlasatá (Cotinus coggygria)
Název ruje vlasaté odpovídá jejímu vzhledu − po odkvětu ke konci léta se zahalí do krásných, jemných, propletených „vlasů“ ochlupených plodenství. Květy jsou žlutavé barvy, keř kvete v červnu až v červenci. Plody jsou několik milimetrů dlouhé peckovice ledvinovitého tvaru. Na podzim listy všech kultivarů mění před opadem barvu na oranžovou až žlutou. Větve jsou dlouhé, prutovité až převislé a každý rok přirůstají až o metr. Ruje vlasaté jsou odolné keře bujného vzrůstu, hojně větvené a není složité je pěstovat. Dorůstají výšky většinou kolem 2–3, maximálně až 5 m a průměru kolem 2–4 m. Kvetou na dvouletém dřevě, a proto je každoročně příliš radikálně neseřezáváme – jen tak se dočkáme bohaté násady květů a posléze i největší okrasy ruje – jejích „vlasů“. Řez snáší dobře, spolehlivě obráží a lze si tak poměrně snadno vypěstovat hustě rozvětvený a bohatě olistěný keřík přiměřené velikosti, nebo krásný stromek s kompaktní korunkou.
Ruj vlasatá (Cotinus coggygria)Autor: Marcin Mierzejewski / Shutterstock.com
Vyhovuje jí chráněné, teplé a velmi světlé stanoviště. Půdu vyžaduje dobře propustnou, nejlépe hlinitopísčitou s přídavkem vápence. Rostliny jsou odolné vůči suchu, lépe snesou přísušek než trvale mokrou půdu. Na výživu není ruj náročná, v půdách bohatých na živiny není hnojení potřebné. Mrazy snáší rostlina dobře. Rostliny vysazujeme nejlépe na podzim. Ruj nejlépe vynikne jako samostatně rostoucí, ničím neomezovaný keř.
dřín obecný (Cornus mas)Autor: JUN3 / Shutterstock.com
Dřín obecný (Cornus mas)
Je typickým druhem naší teplomilné květeny. Keř velikosti naší lísky roste zvolna, listy jsou nenápadné, vejčité. Již na podzim můžeme na větvičkách pozorovat poupata, která čekají na první delší bezmrazé období koncem zimy. Pokud jsou větve osluněné, otevírají se poupata většinou již v únoru. Jednotlivé nevelké květy jsou sdruženy do kulovitých květenství; je jich nakonec tolik, že způsobují zlatou záplavu. Po odkvětu pomalu a nenápadně narostou plody a koncem srpna uzrají – keř se tak opět probarví, tentokrát do temně červené. Dřín je dřevina nenáročná, netrpí závažnými chorobami ani škůdci. Vhodná je pro něj každá zahradní hlinitá nebo hlinitopísčitá půda, nevhodná je jen půda vysloveně těžká, mokrá. Místo zvolíme na slunci nebo v lehkém polostínu. Dřín je plně mrazuvzdorný. Vydrží sice i déletrvající sucho, ale má pak malé plody. Nejvhodnější období pro výsadbu je podzim. Sazenice mají většinou dlouhé, málo větvené výhony, které seřízneme na délku asi 30 cm, aby se lépe rozvětvily; zalijeme je a před zamrznutím půdy k nim můžeme přisypat kopeček kompostu. Jeho plody, dřínky, můžeme konzumovat i syrové, jsou ovšem tvrdé; sladší a měkčí jsou až po přejití mrazem. Můžeme je zpracovat různými způsoby.
Pustoryl věncový (Philadelphus coronarius)
Říká se mu také „nepravý jasmín“. Kompaktní opadavý keř je vhodný na slunná až polostinná místa. Kvete v létě velkým množstvím bílých květů, které pokryjí takřka celý keř. Jednoduché květy jsou sestaveny v hroznech a skládají se ze čtyř okvětních plátků, intenzivně vonní obzvlášť za teplých letních večerů. Listy jsou vejčité, více či méně zubaté. Existuje mnoho druhů, které se od sebe liší především vzrůstem. Některé jsou nízké, střední, vysoké nebo vzpřímeně rostoucí. Dřín je možné vysazovat volně, do skupin či živých plotů. Tento vytrvalý opadavý mrazuvzdorný keř kvete v červnu a v červenci, barva květu je bílá, krémová a intenzivně voní. Staré větve seřezáváme ihned po odkvětu. Ideální je pro něj slunné stanoviště, dobře však roste i v polostínu. Rostlina není náročná ani na půdu, snese kyselou i vápenitou. Rostlina není náročná na zálivku a vydrží i sušší období. Množení dřínu je nenáročné.
Pustoryl věncový (Philadelphus coronarius) AureusAutor: APugach / Shutterstock.com
Oblíbený je i kultivar Aureus, který potěší jednak zlatavými vejčitými listy, ale především silnou, ale ne vtíravou vůní jednoduchých bílých květů. Prudké slunce může listy popálit, ve stínu ale zase zelenají. Je však náchylný k napadení mšicemi.
Tavolník (Spirea)
Okrasný listnatý opadavý keř kompaktního nebo široce křovinatého vzrůstu s půvabnými květy bílé a růžové barvy sdružuje asi osmdesát druhů v řadě odstínů. Je velmi přizpůsobivý, odolný a užitečný a hodí se proto na skalku i do živého plotu. Jednotlivé druhy se liší velikostí, barvou olistění, odstínem květenství i obdobím květu.
Keře a keříky zakoupené v kontejnerech vysazujeme kdykoliv, když není půda promrzlá nebo příliš blátivá. Prostokořenné rostliny usadíme do půdy co nejdříve po jarním či podzimním nákupu. Pokud se tavolník někde neosvědčí, opatrně ho rýčem vyzvedneme a přemístíme na nové stanoviště. Tavolník se na novém stanovišti velmi rychle aklimatizuje, protože netrpí šokem z přesazení. Nové rostlinky získáme z bylinných řízků odebraných v červnu nebo červenci, kdy obsahují nejvíce vlhkosti. Některé druhy obrůstají výmladky, které odřízneme na jaře nebo na podzim a ihned vysadíme. Úspěšné bývá hřížení mladých ohebných výhonů.
Tavolník vrbolistý (Spiraea salicifolia)Autor: Kazakov Maksim / Shutterstock.com
Mezi nejoblíbenější tavolníky patří tavolník popelavý (Spiraea cinerea), tavolník vrbolistý (Spiraea salicifolia) tavolník van Houtteův (Spiraea x vanhouttei), tavolník japonský (Spiraea japonica), či tavolník význačný (Spiraea arguta).
Zákula japonská (Kerria japonica)
Do Evropy byla dovezena – navzdory svému jménu – nikoli z Japonska, ale z Číny v roce 1834 a o rok později již byla vysazena i u nás, konkrétně v pražské Královské oboře (dnešní Stromovce). Zákuly jsou oblíbené pro svoji nenáročnost a bezproblémové pěstování. Tvoří vzpřímený keř s převislými větvemi, vysoký až dva metry. Od dubna okouzlí záplavou sytě žlutých květů, které mohou být jednoduché nebo plné. Vejčité listy se na podzim zbarvují do žluta a následně opadávají. Rostlině svědčí častější zmlazování, protože starší větve často usychají a vymrzají.
Zákula japonská (Kerria japonica)Autor: galitsin / Shutterstock.com
Zákula se rozrůstá do okolí kořenovými výběžky. V zimě sice může namrzat, ale dobře regeneruje. Stanoviště vyžaduje slunné až polostinné, ale snáší i zastíněná stanoviště, a i na nich bohatě kvete. Na půdu není nikterak náročná, vyhovuje jí běžná zahradní zemina, mrazuvzdorná je až do – 28 °C. Zákuly se hodí do skupinových výsadeb. V současnosti se pěstuje poměrně často v parcích a zahradách, oblíbená je zejména její plnokvětá forma Pleniflora. Tento kultivar kvete na koncích postranních letorostů plnými, zlatožlutými květy od konce května až do srpna, na podzim může remontovat. Je však méně odolný vůči mrazům. Existuje několik dalších kultivarů, některé mají i panašované listy, a pěstuje se i přírodní botanická forma s jednoduchými květy.
Brslen evropský (Euonymus europaeus)
Středně velký opadavý keř dorůstá do výšky 3-5 metrů a vytváří rozložitý, vzdušný keř. Sytě zelené listy se s příchodem chladnějšího počasí na podzim zbarvují jasně červeně. Kvete od května do června nenápadnými zelenobílými květy, ze kterých se ale následně vyvíjejí velice výrazné růžovo oranžové plody, které rostliny zdobí až do zimy a jsou oblíbenou potravou ptáků. Brslen evropský je velice nenáročný na pěstování, hodí se i do okrajových částí zahrad. Je vhodný i na zpevnění prudších svahů, jeho jemné kořeny mají schopnost ochránit půdu před sesuvy. Uplatní se i jako netradiční solitéra nebo ve skupinových výsadbách. Nejlépe roste na slunném nebo mírně přistíněném stanovišti. Na půdu náročný není, pouze nesmí být přemokřená. V našich podmínkách je dostatečně mrazuvzdorný.
Brslen evropský (Euonymus europaeus)Autor: ArgenLant / Shutterstock.com
Jeho plody mají pro zvláštní čtyřhranné uspořádání lidový název „biskupské čepičky“ – růžové tobolky ukrývají semínko v oranžovém míšku. Vybarvené plody jsou přitažlivé pro drobné ptactvo, které semínka s oblibou konzumuje. Pro člověka jsou však jedovaté. Jedovaté jsou i ostatní části rostliny, neboť obsahují glykosidy a alkaloidy.